Interaktivní historie Česka

Kdysi dávno, ještě před tím, než se objevilo slovo „Česko“, na tomto území rozkvetla Velká Morava. Byl to první stát, kde Slované začali stavět chrámy, přijímat křest a psát své první texty — ve srozumitelném jazyce

Morava se ještě drží jako říše, ale na západě už sílí nové knížectví — se sídlem v Praze. Zatímco jedni přijímají Cyrila a Metoděje, druzí se křtí po bavorsku. Tyto dva světy jdou vedle sebe — krátce, ale navždy mění osud regionu

Někde mezi lesy a kopci se kladly základy budoucího Česka. Přemyslovci stavěli hrady, sjednocovali území a postupně proměňovali malé knížectví v součást velké evropské politiky

Hranice se rozšiřovaly, hrady rostly a knížata už válčila a uzavírala spojenectví s císaři. Ale hlavním krokem vpřed nebyl meč, ale slovo: v Praze vzniklo biskupství a Čechy poprvé získaly vlastní duchovní osu

Knížata už jen nebojovala — začínala vládnout. Břetislav I. vytváří první soubor zákonů, zakazuje otroctví a upevňuje řád. Čechy činí krok k opravdové státnosti

Nový titul, nová prestiž. Český kníže se stává králem — sice ne navždy, ale je to důležité znamení: Praha stále sebevědoměji vstupuje na evropskou scénu

Po staletích nestability se Čechy konečně stávají královstvím — ne z milosti, ale právem. Přemysl Otakar I. tento status natrvalo upevňuje: od nynějška je koruna součástí českého osudu

Pokud v českých dějinách existoval skutečný zlatý věk, pak to bylo za vlády Karela I. Stal se císařem Svaté říše římské a proměnil Prahu v opravdové centrum světa — s univerzitou, dlážděnými ulicemi a ambicemi srovnatelnými s Paříží

Lidé povstali ne kvůli daním nebo hladu, ale kvůli spravedlnosti ve víře. Tak začaly husitské války — ohnivý a krvavý konflikt, ve kterém se Čechy na čas vymanily z moci Říma a říše a staly se symbolem duchovního a národního odporu

Jediný husita na českém trůně, Jiří se stal králem v těžké době a pokusil se usmířit rozdělenou zemi. Snil o spojenectví evropských států — dávno předtím, než to bylo v módě

Luther navázal na to, za co Jan Hus položil život. V Čechách byla reformace přijata ne jako novinka, ale jako návrat k dřívějším přesvědčením — i když pod hrozbou zákazu

Zpočátku Češi ještě doufali, že si zachovají své svobody a víru — i pod vládou Habsburků. Objevují se protestantští šlechtici, staví se renesanční zámky, kvete kultura. Ale napětí roste: kompromisy jsou čím dál křehčí

Pražská defenestrace — to je, když se během hádky několik úředníků vyhodí z okna hradu. Ale za tímto teatrálním činem se skrývala jiskra, která zažehla třicetiletou válku — jeden z nejtragičtějších konfliktů evropské historie

Bílá hora nebyla jen porážkou, ale začátkem nové éry. Česká šlechta byla zlomena, němčina nahradila češtinu ve vyšších kruzích a církev znovu získala absolutní moc

Válku zdědil a snažil se nastolit řád. Za Ferdinanda III. byla Čechy už zničená a vypleněná, ale právě on začal budovat nový řád — centralizovaný, katolický a bezpečný. Ale vzdálený od někdejší svobody

Za vlády Marie Terezie a Josefa II začala nová éra: centralizovaná, byrokratická, ale už ne tak fanatická. Začaly se reformovat školy a zákony, mluvilo se o rozumu — ale česky se stále mluvit nesmělo

Panovníci osvíceného absolutismu zrušili mučení, reformovali školy a dokonce oslabili vliv církve. Ale všechno to bylo v němčině. Český jazyk a kultura přežívaly na venkově a ve sklepích, jako by byly ve vyhnanství

Po revolucích roku 1848 Češi doufali ve víc: autonomii, češtinu ve školách, vlastní sněm. Ale kompromis z roku 1867 s Maďary je minul. Impérium se stalo dualistickým, ale ne pro všechny. Česko znovu zůstalo bez místa u stolu

Česko zůstávalo pod vládou Rakouska-Uherska, bez skutečné politické samostatnosti. Přesto se právě v tomto období rozvíjí průmysl, tisk a národní hnutí — vše, co brzy povede k touze po úplné nezávislosti

Po staletích závislosti vznikla vlastní republika. Lidé se nadechli plnými plícemi, budovali demokracii, diskutovali, psali a tvořili. Ale žít se sousedy nebylo snadné

Mnichovská dohoda byla hořkým zklamáním. Československo ztrácelo území i důvěru v budoucnost. Zdálo se, že se stát rozpadá přímo před očima

Temné roky okupace. Na ulicích strach, na vesnicích udavači a ve sklepích odboj. Češi bojovali za svou čest, i když se zdálo, že Evropa je ztracená

Atentát na Heydricha a následné represe se staly symbolem neuvěřitelné odvahy českého odboje — za cenu tisíců životů

Válka skončila a znovu se objevila naděje: vybudovat novou zemi bez fašismu. Tato naděje se však ukázala jako příliš křehká — komunisté už se chystali převzít kontrolu

V letech 1948–1989 měl skutečnou moc vůdce komunistické strany, nikoli prezident.

Zdálo se, že se vrátila naděje: svoboda slova, reformy, úsměvy v ulicích. Bylo to Pražské jaro — pokus vybudovat socialismus bez strachu a cenzury. Bohužel ale netrvalo dlouho

Když ulicemi Prahy začaly jezdit tanky, bylo jasné: starý režim se moci bez boje nevzdá. Začala „normalizace“ a země se znovu ponořila do šedi a mlčení

Byla to jen studentská demonstrace, ale změnila všechno. Během několika týdnů se celý režim zhroutil a země se probudila v novém světě — bez strachu, bez stranických průkazů, s otevřenou budoucností

Sametová revoluce byla jako výdech po dlouhém spánku. Lidé vyšli do ulic a režim padl bez krveprolití. Země hledala svou cestu mezi minulostí a budoucností — již s otevřenýma očima

Dnes je Česko plnoprávným členem evropského světa. Volí si spojence, buduje ekonomiku, hlasuje, diskutuje, učí se — a jako vždy kráčí vpřed, aniž by ztratilo samo sebe